Já sama jsem tuhle důležitou část dětství prožila na venkovské škole v Lukové a dnes bych se nerozmýšlela a s důvěrou bych tam své dítko zapsala také. Dodnes vzpomínám na citlivý a osobní přístup kantorů ke každému žáčkovi, jakého se v přeplněných třídách městských škol určitě děti nedočkají. Atmosféra v malé třídě byla spíše rodinná. Všechny děti se dobře znaly a znala nás především i paní učitelka, která si mohla na každého udělat tolik času, kolik bylo potřeba a nic nešidila. Dokázala v každém žáčkovi rozpoznat a rozvíjet jeho vlohy či talent, aniž by tím zatěžovala nebo znevýhodňovala ostatní, ale také citlivě podpořit slabší děti, o kterých věděla, že na ně rodiče doma nemají tolik času, aby zvládaly probírané učivo.
Často si také s úsměvem připomenu naše hry o přestávkách a po vyučování na školní zahradě, na to, jak sem za námi jednou přišla i naše čtyři kůzlata, která nás nepozorovaně doprovodila až ke škole a během vyučování začala mečet pod okny třídy. Všichni jsme se na ně tenkrát vyběhli podívat, než mě paní učitelka poslala odvést je domů. Nikdy nezapomenu na procházky po vesnici a jejím okolí během hodin přírodovědy, výlety na kolech, školní tábory, opékání špekáčků na školní zahradě nebo spaní v tělocvičně na konci školního roku.
Roky strávené na Základní škole v Lukové byly pohodovým a hodnotným základem pro náš další život. Myslím si, že právě takový přístup a přívětivé prostředí je pro psychický rozvoj malých dětí mnohem důležitější, než nejmodernější učební pomůcky. Ani ty už dnes ale na většině venkovských škol nechybí...